Vox populi, vox dei; chcete zůstat u Marsu, inu tak dobrá.
Dnes si proto povíme, jak je to s tím životem na Marsu. Je tam, není tam? A pokud jo, proč ho před vámi tajíme? To všechno se dozvíte, tak to rychle sdílejte, než nám to Jack smaže.
Začněme zase pěkně ze široka.
Přemýšleli jste někdy o tom, proč tak bažíme jako lidstvo zrovna po výzkumu Marsu?
Se nad tím zamyslete. Máme 8 planet, mrak zajímavých měsíců (třeba #Enceladus, že zdravím @dav_je) a faaakt hodně asteroidů. Tak proč zrovna Mars tak táhne?
O existenci Marsu víme od první chvíle, kdy naši prapraprapraprapraprapra máti žijící v severní Botwsaně napadlo se podívat na noční oblohu a zadívat se na ty mihotající se špendlíky. Jeden z nich byl přitom jiný – načervenalý – byl to Mars
Po faaaakt dlouhou dobu jsme o něm nevěděli nic víc, než naše pramáti. Pouhým okem toho totiž o něm nic moc víc neodhalíte – vyjma oběžné dráhy a doby.
Ani když se budete hodně snažit.
Byl to vynález dalekohledu, který situaci změnil. Ten dovolil na Marsu spatřit první „detaily“. Viděli jsme tak, že se tam nachází tmavé a světlé oblasti a navíc v okolí pólů něco bělostného…
Jelikož v 19. století ještě nebyl Netflix, Twitter a ani tak šílené světelné znečištění jako dnes, docela dost lidí chodilo večer koukat na noční oblohu…
A ti bohatší k tomu používali nejlepší tehdejší dalekohledy…
Jedním z nich byl i očividný štramák Giovanni Schiaparelli, italský astronom, který v roce 1877 měl možnost Mars pozorovat v době, kdy byl k Zemi blíže než obvykle.
Když na tu rudou kouli koukal, najednou spatřil, že ty tmavé oblasti se nevyskytují na povrchu náhodně, ale že vytváří pásky.
Nakreslil proto mapu, která se dle mého stala jedním z nejdražších fake news v historii lidstva.
Aniž by za to chudák mohl…
Jak to tak ve vědě bývá, o svém pozorování napsal vědeckou práci. A jelikož v té době jazyková globalizace ještě neměla svého vítěze v podobě angličtiny, napsal své dílo ve svém rodném jazyce – v italštině.
Tmavé protažené oblasti označil slovem „canali“.
Sice v tý době ještě nebyl google translator, ale kvalita překladu dopadla vlastně stejně…
Význam slova „canali“ měl být přeložen jako „channels“. Tedy něco, co vytvořila příroda…
Jenže někdo se krapet utnul, nebo chtěl minimalizovat náklady na překlad a tak to zadal študákovi. No a ten to přeložil to jako „canals“.
Což je něco, co musí někdo z nás cíleně vykopat.
Už tušíte, kam celá tahle dlouhá a nudná exkurze do historie vede?
Zanedlouho mediálními zkratkami vznikla prvotřídní celosvětová senzace.
Na Marsu musí existovat (nebo existovala) civilizace budující rozsáhlou síť kanálů přivádějící vodu od pólů do vyprahlých oblastí rovníku.
Kdokoliv z vás tak četl Válku světů od H. G. Wellse či viděl některou z filmových adaptací, nebo nevěřícně kroutil hlavou nad americkou hysterií z rozhlasové hry z roku 1938, tak vězte, že tohle všechno vzniklo kvůli jednomu blbě přeloženému slovu.
Jedno blbě přeložený slovo způsobilo, že se Mars stal na dlouho tím hlavním zájmem naší představivosti ohledně života… A tenhle zájem trvá dodnes…
Aby bylo jasno, já si nestěžuji. Mne tohle jedno blbě přeložený slovo živí a dává mi nesmírně zajímavou práci 🙂
Nadšení z možného objevení života na Marsu přitom nebyl jen mezi veřejností, ale bylo tvrdě usazeno i mezi námi ve vědecké obci.
V průběhu 20. století sice postupně vyskakovaly důkazy, že Mars nebude mít atmosféru jako Země, ale známe to moc dobře i dnes v době COVIDu… Dokud to nevidíte na vlastní oči, tak tomu prostě neuvěříte…
Když jsme tak vysílali první sondy k Marsu, furt jsme věřili, že tam ty krvežíznivý emzáky chystající invazivní flotilu k Zemi (a shodou náhod nesnášející hudbu Slima Whitmana) najdeme…
Jenže přišlo zklamání. První snímky Marsu neukázaly nic jiného než šutry, šutry, šutry, krátery a další šutry. Já jako geolog jsem samozřejmě v sedmém nebi, ale ne všichni byli nadšeni.
Ani když jsme hledali fakt pořádně, nikde jsme nenašli zničené spaceporty, tajné základny, ani čtyřprstá tlačítka pro teraformaci planety… Co na to říct, blbý no.
Co víc, nenašli jsme ani doklady po zvířatech a vegetaci. Nenašli jsme ani takovou drobnost, co všechen nám známý život potřebuje, kapalnou vodu… Bylo zřejmé, že Mars je pouštní planeta.
Když jsme ale začali na povrch Marsu koukat fakt pořádně, našli jsme celou řadu útvarů, které vypovídají, že na Marsu kapalná voda kdysi tekla… Nevíme sice jak dlouho a kdy přesně, ale být tam musela…
A kde je voda, tam by mohl být život…
Takže vyhrnout rukávy bílých vědeckých plášťů, rychle schovat rohlík do kapsy a fofrujeme do laborek bádat dál!
Jak naše znalosti o Marsu narůstali, začalo být zřejmý, že na povrchu nepanují úplně ideální podmínky pro případný život. Vysoká radiace, slabá atmosféra, velké teplotní skoky, rozhodně ne ***** planetární hotel.
Jak by si s tímhle mohl život poradit? Správně, zakopat se pod zem
A to nás přináší k dnešku.
Tady máte fotku pořízenou vozítkem Curiosity, které si to zrovna cválá v jednom kráteru na Marsu, ukazující, jak povrch Marsu vypadá… nevím jak vy, ale já tam skákat zajíce, nebo rostoucí trávu nevidím.
Kdybyste použili mikroskop, co má to vozítko na své palubě, nenašli byste ani titěrné bakterie… Povrch Marsu se tak jeví prostě dokonale mrtvý… Já vím, zklamal jsem vás, ale fakt to nejde jinak 🙁
Ale nezoufejme, není všem dnům konec. Naděje stále žije!
Ze Země totiž víme, že život dokáže žít v hloubce okolo pěti kilometrů pod povrchem (ne, fakt to není překlep). Neptejte se mne jak, ale bakterie prostě dokázaly do té hloubky časem proniknout po prasklinkách…
A tam v hloubce jim je úplně jedno, jestli Země dostává dávky radiace z vesmíru, užívá si neřízenou chemizaci krajiny, nebo se nějaký živočišný druh rozhodl, že bude dobrý nápad planetu oteplit třeba o o 15 °C. Jim to bude naprosto volný.
No a stejný by to mohlo být teoreticky s Marsem… Pokud by tam život kdysi dávno, kdy byla planeta přívětivější pro život (tedy kdy tam tekla voda), vznikl, mohl se později schovat pod povrch a tam vesele do dneška vegetit…
No dobrý, ale my chceme přece vidět emzáky!?!
Takže co s tím?
Řešení je jediný – vyrazit na Mars a začít na geologicky zajímavých místech vrtat… což zní snadno, ale…
Ale máme trochu problém něco na Marsu zavrtat… Zrovna tam zkoušíme něco automaticky zatlouct v rámci mise @NASAInSight, ale dost lidí si všimlo, že to neleze správným směrem… Naštěstí tohle už se podařilo fixnout. 1 rok zatloukáme ca 50 cm…
Proč to píšu? Protože práce roboty má svá úskalí. Není moc rychlá a efektivní… Potřebujeme tam dostat na složité úkoly, třeba jako na vrtání, lidi… Což jak jsme si ukázali včera, nebude žádná sranda.
Jenže to nám udělá pěkné dilema. Vědci hledající život na Marsu si totiž nepřejí nic míň, než je přistání člověka na Marsu.
uff, cože?
Přemýšleli jste někdy o tom, co vás tvoří? Ne, neptám se na duši, na výchovu, sociální status a takový ty nepodstatný věci…
Ptám se na čistě biologickou podstatu vaší existence.
Naše těla utváří OBROVSKÉ množství bakterií, odhaduje se, že počet bakterií vůči buňkám našeho těla je 10:1 (opět to není překlep). Co to znamená? Že kam lidská noha vkročí, tam s ním jde na návštěvu spousta titěrných kámošů…
A tím se dostáváme k problému kontaminace… Ne, ještě mne nezavírejte, uvidíte, že to bude nakonec všechno dávat smysl. Fakt.
Jakmile člověk přistane na povrchu Marsu, ať chceme nebo nechceme, tak ho kontaminujeme. A nebude potřeba ani mít jeden špatně zavřený sáček s exkrementem… Bakterie jsou prostě na nás všude.
Jakmile tak náš vrták zaleze pod zem, třeba v místě, kde bude vodní led, protože tam si myslíme, že je ideální místo na hledání emzáků, tak jsme to místo právě kontaminovali a dost možná způsobili vyhynutí původních populací marsovských bakterií.
Taková pěkná, meziplanetární genocida.
Jen jiným směrem, než jsme o tom ve sci-fi vždycky snili…
Dobře, tak lidi pryč, a fofrem do laboratoří Boston Dynamics vyvíjet pokročilejší roboty.
Jenže… ani to nepomůže. Nikdo ještě nevymyslel nic jako 100 % sterilizaci. Život je prostě fakt houževnatý a vždycky něco přežije.
Seznamte se, tohle je želvuška. Pravděpodobně nejodolnější organismus na téhle planetě. Přežije 3000krát větší radiaci než my, vydrží rozpětí teplot od −273 do +150 °C, vakuum, 30 let zmrazení, i přes sto let bez vody.
Schválně poraďte, jak byste se ji chtěli na sondě zbavit
Cokoliv tak na Mars pošlete a ať se budete snažit sebevíc, tak bude mít na své palubě pozemský život. Kdykoliv tak začnete někde kopat, to místo potenciálně můžete kontaminovat… A to nás přivádí k problému, jak tedy hledat na povrchu Marsu život? Otázka za miliardy dolarů..
Ale hoh hoh hoh. To přeci znamená… ano, máte pravdu. Na Marsu je dost možná život, který jsme tam my, i přes naší největší snahu tomu zamezit, dovezly.
Je sice nepravděpodobné, že by tam na povrchu našel vhodné místo k reálnému životu, takže max. bude ve stádiu anabiózy, což je stav, kdy organismus nevykonává vlastně nic a jen čeká, až se vrátí podmínky do příhodného stavu…
Ale vysvětluje to, proč současné vozítko Curiosity nesmí jet vrtat svou robotickou rukou do některých oblastí, které jsou z vědeckého pohledu nesmírně zajímavé. Máme totiž obavu, že tam by se potenciálně pozemskému životu mohlo líbit… A nechceme to zvrtat…
Kroutíte teď nevěřícně hlavou, jak jsme mohli něco takového vůbec dopustit? Věřte, že máme polehčující okolnost. Jsou jimi tyhle šutry…
Tohle jsou totiž úlomky Marsu. A nepřivezli je sem naše sondy, pomohla nám příroda…
K září 2020 je na Zemi známo přes 270 ks meteoritů, které pocházejí z Marsu. Co to znamená? Že i bez lidského přičinění dochází k výměně hmoty mezi tělesy ve Sluneční soustavě.
Jak k tomu dojde? Představte si situaci, kdy na povrch Marsu dopadne pod správným úhlem a správně rychle asteroid, který dokáže vyvrhnout materiál rychleji, než je úniková rychlost z povrchu Marsu…Ten šutr si pak lítá vesmírem do doby, než ho přitáhne gravitace Země…
Prolétne atmosférou, šutr se zahřeje, nataví se a dopadne… Velký tlak, velká teplota, mráz, vakuum, obrovská dávka radiace… Jako žádná skvělá jízda to není… Já bych teda letět takle nechtěl, ale když se zeptáte želvušky… tý to bude buřt… prostě to „zaspí“
A to nás přivádí k velice kontroverznímu vědeckému nálezu spojovanému s marsovským meteoritem ALH84001. Schválně si to pogooglete, stojí to za to
Ve zkratce, ta tyčinka, co tam vidíte, je buď marsovská „fosílie“ nebo výsledek geologického procesu. Ze Země víme, že obojí je možné
Znamená to, že máme důkaz života z Marsu? Nikoliv. Zrovna tady je totiž potřeba uplatnit Saganovo „extraordinary claims require extraordinary evidence“. A tohle jako důkaz pro něco tak senzačního, jako je objev emzáků, nestačí.
Musíme tak pátrat po životě mimo Zemi usilovně dál… Kde? Osobně doporučuji třeba na Saturnovo měsíci Enceladu, což je mimochodem místo, kam se vydáme příště 🙂
A tím se dostaneme k závěru. Ať máte o čem přemýšlet a všechno nemáte naservírovaný v tweetech, dejte si nějaký text o myšlence #panspermie 🙂 Začněte třeba na Wikipedii…
Nemusí vás to oslovit, ale je dobré si rozšířit obzor a v duchu se s touhle myšlenkou pohádat a tím si vytříbit svůj názor na otázku, jak se na Zemi život vlastně vzal 🙂
Začali jsme tak na Marsu (jestli chcete, níže je i video), ale končíme doma. The END
PS: #cesinamars a pokud chcete vědět o životě ve vesmíru víc, fakt doporučuji sledovat @Julianne_SF, jednu z mála astrobioložek (tedy lidí, co zkoumají život mimo Zemi), co v Česku máme…
A já budu rád, když mne Julie případně opraví tam, kde jsem nasekal chyby 🙂
PSS: Byl jsem upozorněn @OndrejSmid, že ten poměr bakterie vs lidské buňky 10:1 je vědecký urban legend. Moc za upozornění díky a omlouvám se za šíření chybné informace. To číslo tak, prosím, ignorujte a odneste si z toho jen to, že s námi bakterie žijí
PSSS: A tradičně sledujte účet @Akademie_ved_CR pro více informací o vědě v ČR, #StayHome pro boj s COVIDem a sorry za pravopisné chyby. Jak to chrlím z hlavy na první dobrou a TW nemá tlačítko edit, tohle je výsledek :/
Originally tweeted by Dr. Petr Brož (@Chmee2) on November 1, 2020.