"Né! To není možné!" řval Harry při pohledu na televizní obrazovku.
Chvějící se obraz zachycoval obrovský oblak pnoucí se k nebi.
Stačil mu jediný pohled, aby pochopil, co se stalo.
Sopka Mount St. Helens se probudila k životu a Harry věděl, že ten den měl zemřít. #vesmírníček
Když se v březnu 1980 začala chvět země okolo téhle severoamerické sopky, rozjela americká @USGS program na její sledování. A na to byli potřeba lidi. Harry, student Kalifornské univerzity, byl tak dočasně najat, aby vypomohl s jejím sledováním.
Dvaadvacetiletý Harry se stal součástí týmu zkušených vulkanologů pod vedením Dona Swansona, kteří se snažili zjistit, co od sopky čekat.
Po dobu dvou týdnů se obytný vůz na pozorovatelně Coldwater II stal jeho domovem.
Na židli před ním sedával dlouhé hodiny a sledoval sopku.
18. května, poté, co pracoval šest dní v kuse, si vzal den volna. Musel na schůzku do Kalifornie za profesorem Richardem Fisherem, který mu pomáhal s jeho výzkumnou prací.
Službu za něj vzal doktor David A. Johnston, jeho školitel a mentor.
Dr. David A. Johnston ten den neměl v blízkosti sopky co dělat. Jenže náhradník za Harryho, Don Swan, ten den nemohl. Měl schůzku s jedním německým geologem, který ten den měl odjet.
David byl tak náhradník náhradníka… V blízkosti sopky měl strávit jen jeden den…
Ráno v 8:32 se v blízkosti sopky Mount St. Helens událo zemětřesení, které způsobilo sesuv svahu. Tím se odhalilo magma a začaly se rychle uvolňovat stlačené sopečné plyny.
Sopka vybouchla a do okolí vyrazily běsnit žhavé pyroklastické proudy.
Pozorovatelna Coldwatter II byla během chvilky pyroklastickými proudy zasažena a zničena.
Panika, vztek, úzkost, zármutek, pocit viny.
Vlny emocí se jedna za druhou přelévaly přes Harryho sledujícího obraz sopečné erupce.
Jako vulkanolog moc dobře chápal, co se právě stalo a co se jeho kolegům/kamarádům mohlo stát.
Krátce po prvotním výbuchu se Harrymu podařilo dostat do Toutle High School, místního centra organizující záchranné práce.
Tam se mu podařilo dostat na palubu jedné z pátracích helikoptér, které začaly oblast pročesávat.
Její úkol: pátrat po přeživších v oblasti Coldwater II.
Piloti helikoptér absolvovali nesmírně nebezpečné lety. Sopečný prach a popel stále z části zahaloval krajinu a nikdo nevěděl, jestli sopka nezačne běsnit znova.
I přes to se ale do vzduchu vydali ve snaze pomoci možným přeživšým.
Bohužel, až moc často nacházeli jen zkázu a smrt.
Posádka helikoptéry, ve které letěl Harry, nicméně během své mise stopy po stanovišti Coldwatter II nenašla.
Harry se ale nevzdával.
Po návratu do záchranného centra se vydal na další let opět s cílem pátrat po přeživších z pozorovatelny Coldwater II.
Ani tato mise ale úspěch nepřinesla. Po stanovišti se slehla zem.
Stejně neúspěšný byl i během třetího letu…
Všude jen zkáza…
Během 3 letů se povedlo posádkám najít několik lidských těl, ale žádné nepatřilo Dr. Davidovi.
Jen co helikoptéra dosedla zpět na základnu, Harry hned začal tlačit na další, čtvrtý pátrací let.
Nechtěl to vzdát. Odmítal si připustit, že David neměl vůbec žádnou šanci to přežít
Jenže povolení ke čtvrtému letu nedostal. Situace byla pro piloty skutečně nebezpečná a nikdo nechtěl riskovat další ztráty na životech.
Harry běsnil. Zmáhal ho pocit viny a vztek. Se smrtí Davida se nechtěl smířit.
Uklidnit ho musel přijít Don Swanson mající stejný pocit viny.
Ostatky Davida A. Johnstona se nikdy nenašly.
Ale čas šel dál…
Neuběhla chvíle, aby Harry nemyslel na ten osudový den, kdy měl na hřebeni naproti sopce Mount St. Helens stát on.
Jenže stačila jedna drobná událost, která rozhodla, že zrovna on bude žít a David zemře.
Harry se na svahy Mount St. Helens vrátil v druhé polovině roku 1980.
Chtěl pomoci pochopit tuhle ničivou erupci a tím přispět k tomu, aby byli lidé příště na podobnou katastrofu lépe připraveni.
Chtěl se zapojit do výzkumu sopky pod patronací USGS, ale tam byl odmítnut.
Harry byl horou posedlý a nedokázal se smířit s tím, že by se měl jejího výzkumu vzdát.
A tehdy se na něj usmálo štěstí. Barry Voigh se rozhodl, že Harryho najme.
Harry se tak dostal do týmu zkoumajícího sopečné sesuvy – jeden z hlavních důvodů téhle ničivé erupce
V letech co přijdou proleze Harry doslova každičký kout Mount St. Helens.
Vezme do ruky tisíce úlomků sopečných hornin a bude zkoumat jejich tvar, velikost, chemické složení i to, jak silné vrstvy a jak daleko od sopky dokázaly vytvořit.
Deset let se bude Harry snažit pochopit, co se odehrálo během pár chvil toho jednoho osudového dne.
Díky tomu se Harry stane jedním z předních expertů na kolapsy sopek na světě.
Výsledky jeho práce si brzy najdou slávu ve vědecké komunitě. Harry dostává pracovní nabídky ze zahraničí, ale jedno se mu nedaří.
Vysněná nabídka k trvalé práci pro USGS nepřichází.
Jeho američtí kolegové ho vnímají jako neorganizovaného a výstředního podivína.
Navíc stejně rychle jako se usadil sopečný prach z exploze sopky Mount St. Helens, klesal zájem veřejnosti a politiků o samotnou sopku a její další sledování.
Přišlo tak nevyhnutelné. Seřezávání rozpočtu, což přimělo USGS zeštíhlit svou přítomnost u sopky.
I pro Harryho tak nadešel čas se posunout.
Obsese k sopkám ho zavanula do Japonska, kde se zakrátko začal věnovat výzkumu další sopky mající jméno #Unzen.
Podobně jako Mount St. Helens je i Unzen kompozitní sopka (respektive skupina vzájemně se překrývajících kompozitních sopek), která se na počátku 90. let 20. století probudila po dvou a kousku století opět k životu.
Autor: lienyuan lee, CC BY SA 3.0
Panovaly tak obavy, že by sopka Unzen mohla svou americkou sestru napodobit a že by i ona mohla explodovat a vytvořit zničující žhavé pyroklastické proudy šířící se krajinou.
A jelikož pod svahy sopky Unzen se nachází čtyřicetitisícové město Shimabara, byla obava na místě.
Japonské úřady se k evakuaci okolí sopky odhodlaly na konci května 1991, tedy přibližně půl roku po prvotních sopečných erupcích.
Je 2. června 1991. Harry se vydává na cestu do blízkosti sopky Unzen. Následujícího dne směřuje do nebezpečné zóny v blízkosti úpatí sopky.
Na místo, které jak si myslí, je před nebezpečnými pyroklastickými proudy případně chráněno zatáčejícím se údolím.
Necestuje ale sám.
Doprovází ho Katia a Maurice Krafftovi, přední světový vulkanologové a manželský pár v jednom…
Doprovázeni jsou týmem novinářů, kteří dokumentují život tohoto páru.
2. června 1991 Maurice Krafft řekne novinářům National Geographic:
"Nemám strach, protože jsem během 23 let viděl tolik sopečných erupcí, že kdybych zítra umřel, je mi to jedno."
Prorocká slova.
3. června později odpoledne se na vrcholku sopky Unzen zřítí část lávového dómu.
Sopečné plyny se mohou z magmatu rychle uvolnit a na svahu sopky začne vznikat pyroklastický proud.
(skutečné dobové video z toho dne…)
Pyroklastický proud se řítí ze svahu dolů a nabírá na síle.
Neustále roste a zrychluje.
Směs žhavých sopečných plynů a různě velkých úlomků sopečných hornin se valí krajinou.
Zahnuté údolí pro něj není žádná překážka…
Pyroklastický proud se rozdělí na dva a jedna jeho část se přežene přes pozorovatelnu, na které Harry společně s Krafftovými pozoruje horu.
Ze 42 lidí, kteří se tam nachází, jich 41 následně umírá.
Mimoto mračno zničí 390 domů a naroste do délky 4 kilometrů.
Ostatky Harryho Glickena budou nalezeny za čtyři dni.
Na přání jeho rodičů budou následně zpopelněny.
Harry se tak stane jedním ze dvou amerických vulkanologů, kteří zemřeli při sopečné erupci. Tím druhým je jeho školitel a mentor, Dr. David A. Johnston.
Po 11 letech tak Harry umírá v pyroklastickém mračnu na vyvýšeném místě, které mělo být bezpečné, ale nebylo…. přesně jako Dr. David poblíž Mount St. Helens.
V roce 1996 vychází posmrtně celá jeho práce okolo exploze Mount St. Helens. Pro budoucí generace vulkanologů a vulkanoložek se stane jedním z klíčových textů dovolujících nám pochopit, k čemu dochází během sesuvům svahů sopek a doprovodné sopečné erupci.
Inspirováno článkem https://en.wikipedia.org/wiki/Harry_Glicken a skvělým vláknem od @scattermoon (thank you for great thread!)
The END
Originally tweeted by Dr. Petr Brož (@Chmee2) on July 17, 2021.